|
5. Po hřebeni Černé hory na jih
Probouzíme do azurově modré oblohy, která se pozvolna mění ve sluneční peklo a ačkoli se pohybujeme na úrovni dvatisíce metrů nad mořem, může být tak 30 stupňů. Turkul obcházíme po vrstevnici a míříme rovnou k malému plesu, jednomu z mála míst, kde se dá v tomhle počasí osvěžit. Pleso je docela hluboké, dá se v něm i plavat, což s radostí využíváme. Kolem druhé hodiny, když už sluneční žár začíná polevovat pokračujeme hřebenovkou. Po celém hřebeni jsou hraniční patníky - poslední pozůstatek prvorebublikové československo-polské hranici a místy jsou patrné stopy po zákopech, z první světové války. V roce 1915 zde totiž probíhaly jedny z nejkrutějších bojů východní fronty. Ještě před setměním jsme pod horou Pop Ivan. V terénní nerovnosti nacházíme ohniště se suchou nalámanou klečí a místem na postavení stanu. Jelikož se jedná asi o jediné dřevo v okolí několikaset metrů, je místo dnešního tábořiště jasné. Bališ odchází na průzkum a vrací se s další suchou klečí, kterou uzmul z tábořiště, položeného o jednu terasu výše. Večer nám opět dělají společnost hejna malých otravných mušek.
Hraniční kameny, označující hranici ČSR a Polska jsou na hřebeni dodnes
Následující den nás čeká poslední místo tohoto pohoří. Hora Pop Ivan je vysoká 2025 m, za první republiky to bylo nejvýchodnější místo bývalého Československa a na jejím vrcholu stojí zbytky polské astronomické observatoře, pocházející z dob před druhou světovou válkou. Podle mapy pak bude třeba sestoupit do údolí ještě před Pop Ivanem, takže kousek od odbočky z hřebene schováváme batohy na kamenné vyvýšenince a nahoru jdeme nalehko. Zbytky observatoře jsou v mnohem lepším stavu, než jsme čekali. Celá hrubá stavba je po statické stránce prakticky nepoškozená. Uvnitř však zub času zapracoval důsledně - z dřevěných podlah, tvořících patra budovy zůstaly jen chatrné prohnilé zbytky. Potkáváme dva čechy, od kterých se dozvídáme, že do Luhů se dá sejít i přímo z Pop Ivana. No co už. Znova sem nepolezem, sejdeme tou odbočkou i když to vypadá, že končí někde v zalesněném údolí. Nějakou dobu se zde zdržíme, vykecáváme a kocháme se hezkým rozhledem. Na obloze pluje jen pár mráčků a s potěšením konstatujeme, že co se týče počasí, tak hřebenovka Černou horou vyšla skvěle.
Vracíme se zpět k batohům a odbočujeme na stezku, kterou bychom měli sejít západní svah. Stezka však téměř neklesá a zdá se, že vede po vrstevnici. Buď odbočuje až na vzdáleném hřbetu, anebo to je fakt jen vrstevnice. Dvěstě metrů pod námi je potok a zdá se, že tam je i pěšinka. Rozhodujeme se slézt dolů, ačkoli to je nepřijemný klesák trávou, ve které jsou místy ukryty šutry. Jsme dole. Dobrá zpráva je, že jsme u zdroje pitné vody. Ta špatná je konstatování, že to co vypadalo zhora jako vyšlapaná pěšinka je jen nepříliš zřetelná ovčí stezka. Prvních pár metrů vypadá dobře, ovšem později se musíme prodírat křovím, občas přeskakovat zabahněný potůček. Konečně jsme v lese. Naše radost však netrvá dlouho. Stezka se rozděluje na několik menších a téměř mizí. Slézáme dolů do úzkého údolíčka, kde tušíme lesní cestu. Zůstává však pouze u tušení. Lesní cesta nikde, zato je zde potok se strmými břehy po obou stranách. Všude roste vysoká tráva. Tohle bude ještě hodně zajímavé.
Začátek sestupu byl strmější než jsme čekali
Zkoušíme jít chvíli lesem, ovšem po strmém svahu s popadanými stromy se moc rychle postupovat nedá. Slézáme zpět k potoku, který díky několika přítokům nabral na síle a jdeme dál sotva znatelnou pěšinkou, která mizí a opět se objevuje. Přelézáme na druhý břeh, který vypadá schůdněji a zkoušíme to lesem. Zpočátku to jde dobře, ale po párset metrech přicházíme k soutěsce, která tvoří jeden z přítoků potoka. Slézáme dolů, překračujeme přítok, šplháme se zpátky na svah a jdeme dál. Další soutěska je však nad naše síly. To co bylo kdysi stezkou končí hlubokým srázem. Divočinou, která nemá daleko k pralesu se plahočíme skoro dvě hodiny a máme toho opravdu dost. Jiná možnost, než slézt zpátky k potoku a pokračovat dál po pravém břehu není. Na pravém nacházíme sotva znatelnou stezičku, které nás vede po svahu nahoru. Když už v to ani nedoufáme, přicházíme na širokou lesní pěšinu. "Jungle jump", jak jsme tento úsek jakoby v předtuše nazvali už na hřebeni, končí a my s velkou radostí scházíme na lesní cestu.
Na vařiči děláme polévku a pokračujeme po lesní cestě. Dlouhé lesní cesty nemám rád, ale tenhle úsek je po dvouhodinové džungli doslova vysvobození. Cesta se klikatí dlouhatánským údolím a teprve kolem šesté hodiny nacházíme pěkné tábořiště s ohništěm a spoustou dřeva. Odhadujeme, že jsme tak hodinku od vesnice Luhy. Za šera kolem nás tajemně proklusává kůň s chlapíkem, který svým vzezřením připomíná zbojníka ze starých pověstí. Tuhle karpatskou romatiku prostě miluju.
Kategorie Ukrajina, červenec 2005 ,
Vyšlo 21.12.2005 , Přečteno: 3636 x
Sdílejte
článek na facebooku
SOUVISEJÍCÍ / PODOBNÉ ČLÁNKY:
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:
Jméno / přezdívka :
Nadpis komentáře:
Text komentáře:
|