|
8. Usť Čorná, Koločava a návrat domů
Zrána potkáváme tři Čechy, kteří rovněž scházejí dolů z pohoří. Jdeme však společně jen kilometr k lesní křižovatce. Jeden z nich si chce prohlédnout údolní úzkokolejku, která však padla za oběť povodni (byl jsem v tom údolí před 3 lety), ovšem ten člověk se nedá přesvědčit. Loučíme se a pokračujeme dále na sever. Těsně před závěrečným sestupem potkáváme Ukrajince, sbírající borůvky. Sem nahoru si vyjeli Kamazem.:o) Do hlavní role se dostává ukrajinská pohostinnost, je nám nabídnut chleba, salám, zelenina a samozřejmě nechybí ani přípitek ukrajinskou vodkou. Docela příjemná pauza.
Pak již sestupujeme po lesních stezkách. Lesy střídají louky, míjíme první domky na svazích hor a kolem druhé jsme v malé vesničce Lopuchov. Od rána jsme toho moc nejedli a tak jdeme do nejbližšího obchodu s tím, že koupíme aspoň nějaké pečivo. Bohužel pečivo nemají a nic poživatelného k jídlu také ne, tak si dáváme čepované pivo na žízeň. Z jedné, ze dvou notně opilých žen, sedících u stolku nad lahvemi vodky, se vyklubala prodavačka. Tří krýgle piva čepuje s boží pomocí asi deset minut, a když platíme, tak to již definitivně neustojí. Jistý pád zachraňuje regál zboží, které se nekontrolovatelně sype na podlahu. Jdeme ven a pivko popíjíme na schodech. Prodavačka z posledních sil zamyká obchod a my zůstaváme sedět s krýgly v rukou, které již nemáme jak vrátit, takže si je necháváme. Jak lehce přijít k suvenýru...:o)
O kus dál je další obchod, poněkud větší, skoro takový vesnický hypermarket. Mají tu skoro všechno, jen chleba ne, takže konverzace probíhá stejně jako v předchozím případě.
"Majetě chljab?"
"Nět"
"Tak tri piva!"
K tomu přikupujeme půl kila domácího špeku. A ten stojí za to. Má výraznou vůni a chutná opravdu jako špek a ne jako různě konzervované atrapy, které jsou k dostání v českých obchodech.
Autostop do Usť Čorne
Po skromném obědě pokračujeme na hlavní cestu, vedoucí středem vesnice. Všude samá díra, kaluže hluboké i deset centimetrů, asfalt sem ještě nedorazil. Jezdí zde především staré žigulíky, které jsou snad nerozbitné a těžké Kamazy. Na konci Lopuchova se nám daří stopnout nákladáček a vezeme se do Usť Čorne. Vystupujeme na ideálním místě, protože hned v domku naproti prodávají chleba. Hrozba, že dnes budeme pojídat samotné paštiky bez pečiva, je zažehnána. S paní domu domlouváme nocleh ve vytopené místnosti za 5 hřiven na osobu. To je skoro zadara. Bohužel její manžel je poněkud podnikavější typ a cenu zvyšuje na 10 hřiven. Odmítáme a jdeme dál. Buď něco stopneme, anebo přespíme ve stanu u řeky. Po párset metrech je nám opět nabízen nocleh, tentokrát za 7 hřiven na osobu. Rozhodli jsme se však, že nad pět hřiven nejdeme. Balíš prohlašuje, že tohle už je opravdu maras. Po přepočtu na české ceny (1 Hřivna = 5Kč) to totiž vypadá fakt hamounsky, ale když je člověk delší dobu na Ukrajině, tak už žije i v místních cenových hladinách.
Stopařské štestí je nám dnes nakloněno, zastavuje hned první povoz. Skříňový náklaďák. Lezeme do nákladního prostoru, který je z poloviny zaplněn prázdnými přepravkami na zeleninu. Jediná dvě okýnka mají rozměr asi 10x10 centimetrů. Dobytčák jak vyšitý:o) Cesta skrze Usť Čornou a Německou Mokrou je samozřejmě dost rozbitá a náklaďáček po ní divoce poskakuje. Seskládané přepravky se začínají hroutit a padají přímo na nás. Komfort nekomfort, důležité pro je, že jsme se svezli až do Komsomolsku, protože jít 12 kiláků přes tři dlouhé vesnice by se mi fakt nechtělo. Stavujeme se v obchodo-hospodě na čepovanou Oboloň, kterou tu mají za neuvěřitelnou hřivnu dvacet (=cca 7 Kč). Sice je to pivo bez pěny, ale neberte to za tu cenu:o) Dáváme se do řeči s místními štamgasty,což znamená další Oboloně a stakan
vodky k tomu. Najednou je deset hodin večer a obchod se zavírá. Potemělou vesnicí se trmácíme na její severní okraj, překračujeme řeku a za tmy hledáme místo, vhodné pro postavení stanu. Na prvním vytipovaném místě končí Bališ po lýtka v bahně. Na protější pastvince je to již bez problémů. Dodnes nechápu, jak jsme došli po 5 pivech a třech stakanech vodky s dvacetikilovými bágly na zádech bezpečně až za vesnici, přelezli metr a půl vysoké ohrazení pastviny a celkem bezchybně postavili stan.:o)
V noci prší a říčka, tekoucí podél lesní cesty, je ráno malinko rozvodněná. Když máme skoro sbaleno, mijí nás vyjukaní pražáci s tím, že cesta do sedla je zaplavená "strašlivou povodňovou vlnou". Snažíme se jít na okolo, jenže sotva se vyšplháme nahoru, zjišťujeme, že nikam jinam, než zpátky dolů, navíc po bahenním tobogánu, se jít nedá. Já jdu v sandálech, protože se mi rozlepila podrážka na botech (pozn: Boty AKU. Nejsem jediný kdo má s touto značkou goráčů problémy) a čekám kdy si to sjedu pěkne po prdeli. Slézáme zpět k avizované "strašlivé povodňové vlně". U říčky si bezstarostně těží Ukrajinci dřevo, voda je trochu zakalená a brody tu jsou stejně i za normálního stavu. Achjo. Trošku více zaprší a naši pražští spoluobčané už z toho mají povodeň:o)
Sedlo nad Koločavou
V sedle vaříme polévku a pak už následuje Koločava. Strašně roztahaná vesnice. Její východní částí šlapeme dobré tři hodiny. Ke konci už je to fakt na hlavu. Rozbitá cesta lemovaná stále stejnými domky se periodicky střídá s rozbitou cestou lemovanou stále stejnými domky:o).Do centra přicházíme těsně před setměním. Mí známí, Vasil a Marie, u kterých máme v plánu přespat, však nejsou doma, proto na chvíli sedáme do nově postavené restaurace "Četnická stanice". Zkouším ještě jednou, zda jsou Vasil a Marie doma a tentokrát s úspěchem. Marie nám vaří skvělý domácí boršč s kousky masa a se smetanou. Mňam. Užasná pochoutka na závěr pobytu v Ukrajině. Do půlnoci s našimi hostitely klábosíme, prohlížíme si fotky, Vasil nám přitom ukazuje všech 32 programů kabelové televize, kterou sem nedávno zavedli, a pak jdeme na čtyři hodinky spát.
V pět ráno odjíždíme z Koločavy do Užgorodu. Zde prakticky hned navazuje spoj do Michalovců, takže akorát stíháme nakoupit jídlo a pití a skamarádit se s drobným ukrajinským pašeráčkem:o) Přejezd přes hranici je na východní poměry relativně rychlý a tak stíháme polední vlak do Košic. Další přestupy jsou jak podle švýcarských hodinek a trasa Koločava - Ostrava je překonána za rekordních 14 hodin.
Ukrajinská pochoutka - domácí boršč
Kategorie Ukrajina, červenec 2005 ,
Vyšlo 6.6.2006 , Přečteno: 4294 x
Sdílejte
článek na facebooku
SOUVISEJÍCÍ / PODOBNÉ ČLÁNKY:
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:
Jméno / přezdívka :
Nadpis komentáře:
Text komentáře:
|