1. Cesta do neznáma

Ve večerních hodinách jednoho srpnového dne opouští naše pětičlenná skupinka vlakem Havířov. Půl hodiny před půlnocí vystupujeme v Žilině a v mezinárodní pokladně kupujeme jízdenky Žilina - Debrecen a zpět, využívajíc výhodné slevy Slovenských drah.

V 1:40 nastupujeme do rychlíku směr Košice. Následuje nezáživná noční cesta v přeplněném vlaku a pokusy o spánek na chodbičce. V Košicích pak čekáme na hodinu opožděný vlak do Miskolce. Kolem půlčtvrté jsme v Debrecenu odtud cestujeme do Püspökladány. Již v Debrecenu však zjišťujeme nepříjemnou věc. Přejezd Rumunské hranice nás bude stát, kvůli hraniční přirážce 2000 forintů pro jednoho, což je cca 450 Kč ( asi 15 km jízdy vlakem) :-(. Nakonec se rozhodujeme, že lístek koupíme do poslední maďarské stanice Biharkeresztes, a pokusíme se přejet hranice načerno.

V Biharkeresztes nakukuje průvodčí do kupé a cosi huhlá plynulou maďarštinou. Vůbec jí nerozumíme, ale z její gestikulace je jasné že si máme buď koupit jízdenku(za 2000 ft) nebo vypadnout z vlaku. Forinty stejně nemáme, ale 20 DM a krabička Camelek ji nakonec umlčí. Dostáváme do pasů razítka a jsme konečně v Rumunsku. Asi v 16:00 zastavujeme na první vlakové zastávce a radujeme se, jak jsme to všechno rychle stihli. Ovšem jen do té doby, než si Věrka všimne hodin na nádraží a je jí divné že jdou o hodinu napřed. Posouváme si tedy hodinky dopředu, na východoevropský čas. Vlak stojí, chodbičkou občas proběhne jakási uniforma, kolem vlaku se poflakují asi 20 letí záklaďáci se samopalama a ve vagóně za námi si rumunští celníci otevřeli soukromou směnárnu a vekslují s Němcama. V šest konečně vyjíždíme. Rumunský průvodčí. Chce po nás jízdenky. Chtít může, stejně je nemáme. Chvíli se s ním anglicky domlouvám a dozvídám se, že to bude buď 230 000 lei, nebo 50 DM za všech 5 lidí. Cesta přes hranice nás tak vyšla asi 250 Kč na osobu.

Nádraží v Oradei. Jarda s Věrkou šli hledat směnárnu, ostatní čekají u báglů a snaží se zjistit cenu lístku do Huedinu. Smůla je, že se tu s námi nikdo nechce bavit anglicky. Nakonec píšeme na papírek jméno stanice a paní za okýnkem konečně pochopí co po ní chceme a píše číslo, kolik že to bude stát. Po nádraží pobíhají dva Francouzi, zmatení jak polární včely, nemůžou pochopit, jaktože tu nikde není směnárna a že se tu jinak než Rumunsky nedomluví. Potkáváme skupinku tří Čechů, jedoucích do Istanbulu. Objevuje se Jarda se svazkem bankovek v hodnotě 1 400 000 lei a mapou Rumunska v měřítku 1 : 700 000.

Nastupujeme do přecpaného rychlíku. Podle jízdního řádu bychom měli jet dvě stanice. Druhá stanice je však tmavým nádražím bez světel. Chvíli váháme, ale nakonec provádíme bleskový výsadek. Když vlak odjíždí ze stanice, zjišťujeme, že nejsme v Huedinu ale ve vesničce Ciucea. Někde přespíme, a ráno uvidíme, co se dá dělat. Jdeme dál za vesnici a asi 200 m od výpadovky uléháme za černočerné tmy v této pro nás zatím neznámé zemi na malé loučce.