|
5. Bouří a deštěm
Ráno příchází pastevec a nabízí nám jídlo. Jdeme si tedy něco koupit do salaše, kde nám včera večer tvrdili že nic nemají. Za 15 000 lei dostáváme polovičku gigantického bochníku chleba, jeden chleba normální velikosti a kus dobrého špeku. Za to, že nám tak ochotně obstarali potraviny, obdarovávám pastevce Marlborkama a podle chování jednoho z nich mi připadá, že Marlborky drží v ruce prvně v životě, protože začal málem tančit a vesele poskakovat. Dodatečně je nám je nabídnuto čerstvě nadojené kravské mléko.
Snídani pojmenováváme "Rumunský pařez" (Recept na Rumunský pařez: Na velký pařez se umístí veškeré potraviny co se dají jíst a každý si bere co a kolik uzná za vhodné). Čekáme až přestane pršet a vyrážíme směr Padiš. Podle pastevců je to 3 km odsud, ale my mu stejně moc nevěříme. Už několikrát jsme se přesvědčili, že odhad vzdáleností je pro místní obyvatele španělskou vesnicí. Skutečná vzdálenost je téměř vždy 3-4 větší. Také dnes se ony tři kilometry protáhnou na celodenní přechod. Zhruba tři hodinky se prodíráme lesem a a poté přicházíme na nevelkou mýtinku, na které se pasou koníci. Neodoláváme a na jednom z nich se vozíme.
Polodivocí koně v rumunských lesích
Kocháme se překrásnými pohledy na hlavní hřeben a míjíme obrovské stádo ovcí, které hlídá několik pasteveckých psů. Kolem třetí hodiny se strhává silná bouře. Blesk stíhá blesk, hromobití burácí téměř bez přestávky a prudký liják se nedá nazvat jinak než absolutní průtrž mračen. Jako zmoklé myši přečkáváme ukryti v lese. Když bouře pomalu ustává a déšť se trochu sklidňuje, padá znenadání mlha a viditelnost se snižuje na 20 metrů. Nezbývá nám nic jiného, než se v tomhle počasí pokusit dojít na Padiš.
Pauza. Za pár minut přijde pořádná bouře...
Po hodině a půl to vzdáváme. Prokřehlí a na kost promočení se uchylujeme do opušťené salaše s docela zachovalou střechou. Jarda s věrkou jdou nalehko na Padiš nakoupit jídlo, ostaní rozdělávají oheň. Z nedaleké ruiny salaše přináším suché dřevo a především dvě lavičky a dveře. Vpodstatě se dá říct, že jsme z dvou neobyvatelných salaší postavili jednu obyvatelnou:o)) Z Padiše se vrací Jarda s Věrkou a kromě hromady jídla nesou zprávu, že dle předpovědi by mělo pršet ještě minimálně čtyři dny. Večeři zapíjíme Drakulovou krví, což je 20% alkohol, zajímavé chuti (třeba je to fakt krev:o)).
Ráno se rozhodujeme, že sestoupíme z hor a vrátíme se domů. Zůstávat tu v tomhle počasí opravdu nemá cenu. Nikomu se ale nechce vstávat, protože venku stále nepřetržitě prší, takže vycházíme až o půl druhé. Déšť trochu polevuje, následně téměř ustává ale vrcholky zůstávají zahaleny v hustých mracích. Cestou kupujeme 3 kg ovčího sýra za skvělou cenu 60 000 lei, což vychází na 60 Kč / 1 kg. Stopujeme rozhrkaný gazík, který má tak dva dny do šrotu a po špatně udržované cestě, klikatící se ostrými serpentinami nad strmými srázy a loučkami se dostáváme do Pietroasy. Poslední úseky vedou překrásným údolím deštěm posílené divoké a dravé říčky, jejíž obtížnost odhadujem tak na WW II-III.
Pietroasa. Kromě malého starobylého pravoslavného hřbitova zde není nic zajímavého. Jdeme si koupit něco na zub do místních potravin. Ve dveřích postává znuděná prodavačka. Ptáme se jestli mají otevřeno. Nastávají nečekané problémy s dorozumíváním. Po 5 minutách se s pomocí dvou vesničanů konečně dozvídáme stručnou odpověď "Ano máme otevřeno". Nakupujeme trochu potravin a něco jako Fantu, ale jak později zjišťujem, je to jen přeslazená břečka. Jdeme kousek za vesnici a na loučce mezi kukuřičnými políčky si stavíme stany.
Kategorie Rumunsko, srpen 1998 ,
Vyšlo 20.6.2006 , Přečteno: 2880 x
Sdílejte
článek na facebooku
SOUVISEJÍCÍ / PODOBNÉ ČLÁNKY:
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:
Jméno / přezdívka :
Nadpis komentáře:
Text komentáře:
|