|
2. Solotvina
Cestou do 120 kilometrů vzdálené Solotviny dostáváme masáž ukrajinskými disco rytmy, které se neunávně valí z malých repráků. Sotva vystoupíme je nám nabízeno ubytování. Deset hřiven na osobu je slušná částka a vzhledem k tomu, že se chceme po oblasti nalehko projít, tak přijmáme. Jsme ubytování v pokoji pěkného rodinného domku, který obývají dva starší lidé a jejich dcera s malými dětmi. Všímáme si, že zdejší lidé mají výrazný rumunský dialekt, což má na svědomí párset metrů vzdálená státní hranice.
Jdeme se podívat k místní atrakci, k solným jezerům. Přístup k břehu je lemován hromadami odpadků všeho druhu a ne příliš čistým potokem, který ústí jak jinak přímo do jezer, v nichž se koupou lidi. Podél jezer jsou bez jakéhokoli řádu nastavěny desítky chat a chatek mnoha stylů a velikostí. Architekt či urbanista by ten pohled zcela jistě neustál.:o)
Koupání necháváme na zítra, nás teď zajímá objekt bývalých solných dolů. Sůl se zde již dávno neteží, ale podzemní štoly mají blahodárné účinky pro lidi, trpíci astmatem, a důl spravuje místní sanatorium. Podle informací z internetu je možné domluvit si prohlídku důlních chodeb 300 metrů pod zemí. Jdeme tedy směrem, ve kterém se rýsuje rezavá těžní věž a polorozpadlá betonová stavba. Po půlhodince celý komplex míjíme, vypadá však nepřístupně, proto jdeme ještě kus dozadu do místa, kde se rýsuje druhý těžní skip. Z prasklé roury se valí proud přesolené vody a tvoří potok, ve kterém se koupou lidé. O kus dál si v dolince, obklopeni odpadky všeho druhu pečou Ukrajinci maso na ohni. Malá pláž s koupajícími se lidmi, posetá odpadky. Louka nad břehem a hromádky odpadků. Malá chatka a opodál ní hromada odpadu. O hygieně nebo životním prostředí zde zřejmě nikdo nikdy neslyšel. Prašná cesta je lemovaná nekonečnými hromadami odpadků a nám to přijde úplně normální.
Solný potok. V pozadí chátrající důlní komplex.
Přicházíme k zadnímu skipu a prohlížíme si ho z blízka. Je tak prožraný rzí, že stojí jen silou vůle. Z blízké budovy se ozve hluk motoru a kola skipu se dávají do pohybu. Ono je to snad v provozu! Pár lidí, pravděpodobně klienti sanatoria, mizí v malé boudě pod věži, a nechávají se tímto pekelným strojem svézt pod zem.
Jdeme tedy odpadkovou krajinou zpět k hlavní a notně chátrající budově důlního komplexu. Zjišťujeme, že je z druhé strany volně přístupný. Ačkoli statika některých budov je na pováženou, volně se zde promenáduje několik skupinek lidí. Nakukuju do strojovny, kolem mě proběhne Ukrajinka v montérkách, a vůbec jí nevadí že zvědavě šmejdím kolem motorů, které se zřejmě starají o odvětrávání důlního díla. Zkoušíme si domluvit exkurzi do dolu, ovšem bez úspěchu. Vracíme se a cestou si dáváme pivko. Značka Oboloň je sice bez pěny, ale jinak není vůbec špatná. Od dědy se dozvídáme, že k návštěve dolu je třeba povolení hlavního primáře sanatoria, a že nás tam ráno zavede. Jde se spát. My spíme v pronajatém pokoji, děda s babkou v postelích na napůl zastřešeném dvorku. Při vzpomínce na komedii "Slunce, seno, erotika" nutno konstatovat, že to co je u nás prvkem komedie, je zde realitou.
Ráno nás děda vede do hlavní budovy sanatoria, která z dálky připomíná spíše výzkumný ústav, než lázně. Asi hodinku čekáme na lavičce až přijede hlavní primář. Bohužel čekání je zbytečné. Hlavní primář nemá v letní sezóně na turisty čas ani náladu. Po vstupu do nadstandartně vybaveného manažerského kanclu zavrhuji myšlenku zlomit ho malou pozorností v podobě pětidolarovky. Tenhle člověk žije někde úplně jinde, než běžný ukrajinec.
Jdeme se vykoupat na pravou pláž, která je sice oplocená, za vstup se platí hřivnou na osobu, ale je tu čisto a klid. Koupání ve vodě s vysokým obsahem soli je prvotřídní relaxací, protože ať děláme co děláme, případně vůbec nic neděláme, stejně není šance šance se potopit, natož utopit:o)). Po oschnutí však na sobě máme tak půl kila soli. Naštěstí tu jsou sprchy. Opodál nás se Ukrajinci mažou sytě černým bahnem, a to opravdu od hlavy až k patě. Prý to má léčivé účinky. Bališ ani Petr nezůstavají pozadu a natírají se také. Já odcházím pro fotoaparát, takže proměnu na černocha nestíhám.
U solných jezer.
Před polednem vesničku opouštíme. Jdeme na místo, kde jsme včera vystoupili. Stojí zde asi 10 lidí. Čekají na autubus, asi brzy pojede. Krásně jsme to stihli. Krutá realita nás však vyvádí z omylu. První maršutka (pozn: takhle zde nazývají mikrobusy) je schopna pojmout jen dva lidi. Poté kolem projíždí autobus napráskaný až do posledního místa, který ani nezastavuje. Zastavuje maršutka, kam se prozměnu nevlezou naše batohy. Toto se opakuje ještě několikrát. Čekající na zastávce to nijak neznepokojuje. V čechách jsou lidé čekající na autobus nervózní už po pěti minutách, tady panuje naprostá pohoda a klid, ačkoli je 30 stupňové horko. Zkouším stopovat. Neúspěšně. Po dvou hodinách, kdy už to začíná vypadat naprosto beznadějně, obsazujeme poloprázdnou maršutku, mířící do Rachivu.
Kategorie Ukrajina, červenec 2005 ,
Vyšlo 14.8.2005 , Přečteno: 4148 x
Sdílejte
článek na facebooku
SOUVISEJÍCÍ / PODOBNÉ ČLÁNKY:
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:
Jméno / přezdívka :
Nadpis komentáře:
Text komentáře:
|