3. Na východě Podkarpatské Rusi

Před třetí hodinou přijíždíme do Rachivu. Malé autobusové nádraží, těsně vedle něj nádražní budova a koleje. Jediná volná maršutka do Jasině je víc než přeplněná. Bez šance. Podél kolejí stojí skupinky lidí. Přicházíme k pánovi s malými vnuky, který s námi jel z Solotviny.
"Dobry děn. Pojedět zděs pajezd na Jasiňu i na Lazešinu?", ptáme se krkolomnou ukrajinštinou.
"Můžete mluvit česky, já jsem u Vás 20 roků pracoval", vypálí na nás chlapík pohotově.
Dozvídáme se, že vlak přijede za chvíli. Odcházíme tedy koupit jízdenky. U nádražní pokladny nás atakuje velmi dotěrný taxikář, který nás s vidinou zisku přesvědčuje, jak je výhodné ušetřit jednu hodinu cestování. Nakonec mu odpovídám že zrovna kupuju lístky na vlak a že to s ním určitě proberu později. Naštvaně odchází.

Vlak přijíždí do stanice. Jdeme až do prvního vagónu, kde sedí náš nový známý. Bališ kupuje čtyři piva a dáváme se do řeči. Je to bývalý tlumočník Sovětské armády, jmenuje se Jura, a v Čechách pobýval za dob okupace naší republiky Sověty. Jeho čeština je prakticky na úrovni rodilého mluvčího, u nás by nikdo nepoznal že je to Ukrajinec. Vzhledem k tomu že Čechy nepotkává moc často, je rád že si může opět osvěžit své jazykové znalosti. Probíráme všechno možné a dozvídáme spoustu věcí o tom, jak probíhala přítomnost Sovětské armády na našem území očima řadového vojáka. Ve zkratce to bylo pro vojáky podobně nepříjemné jako pro nás a kdo neposlechl, toho čekal pracovní tábor. V tom lepším příadě. Sovětská politika za časů studené války neznala slitování. Jako správný sovětský voják byl samozřejmě i v Afghánistánu, ale při otázce na tuhle zemi mu moc do řeči není a rychle stáčí hovor na jiné téma. Zřejmě to tam bylo mnohem drsnější než si dokáže kdokoli z nás představit.

Před odjezdem proběhne vagóny několik obchodníků se vším možným. Od lžiček, přes slunečnicová semínka až po boty. Samozřejmostí jsou různě rafinovaní žebráci. "Téhle holčičce už umřela asi padesátá matka", poznamenává vtipně Jura. Ani Jehovisté zde nechybí. Když si od nich beru ukrajinskou verzi Strážné věže, tak září štěstím. Kdyby jen tušili že je to pro mě pouhý suvenýr...

Vlak tažený starou dieslovou lokomotivou se pomalu šourá horským údolím. Po dvou hodinách, které díky rozhovoru s Jurou uběhly jako voda, vystupujeme v Lazešině. V dálce před námi se zřetelně rýsuje Hoverla, nejvyšší hora Ukrajiny. Po prašné cestě se dostáváme stále blíž k horám. Míjí nás těžké dřevorubecké Zily, koňské povozy a Kamazy, které vozí na korbě lenivé ukrajinské turisty až pod Hoverlu. Přicházíme k bráně zapovědniku (zapovědnik je něco na způsob Národní parku, ale s mnohem mírnějším režimem). Strážce parku je neskutečně zvědavý, vyptává se kam jdeme, kde budeme spát, jak dlouho na horách budeme a na spoustu dalších věcí. Čekáme kdy se nás začne vyptávat i na velikost bot. Ukazuje nám "oficiální" ceník a účtuje si celkem 63 hřiven za pobyt v zapovědniku. Nahoře to podle jeho slov hlídají a vybírají pokuty. (Nahoře samozřejmě nikdo nic nehlídal a o den později se pak potvrzuje naše doměnka o cenách pro cizince, navíc se oficiálne platí jen za oblast v okolí Hoverly a to 5 hřiven na osobu. Hajzl! A to jsme dopadli ještě dobře. O pár dní později totiž potkáváme Čechy, které oškubali o 80 hřiven za dva lidi.)

Jdeme zalesněným údolím po cestě plné výmolů a děr a nacházíme fajn plácek za horskou říčkou, která cestu kopíruje. Rozděláváme oheň a pro dnešek končímě. Spíme pod šírákem. Zítra nás čeká výstup na Hoverlu, a následující dny pak krátký trek celým pohořím Černá hora.

Z Lazešiny k horám (levý kopec je Hoverla)