|
Z Prahy až na okraj Sahary
Letadlo s pilotem, jehož svěží seniorský vzhled naše řada sedadel komentuje slovy "tak nějak vypadá pamětník bombardování Tobruku", má hodinové zpoždění už v Praze, do Monastiru tedy přilétáme až pozdě večer. Stíháme jen přesun do Sousse, kde chvíli bloudíme nočním centrem, než nacházíme malý hotýlek Paris. Je to spíše jednoduchý ubytovací penzionek v porovnání s tím, co se dá najít kolem pláží, ale pro naši skupinu je tohle jasně nejlepší varianta. Hlavně proto, že jakmile zaregistrujeme přítomnost docela velké otevřené terasy, tak, k údivu arabů, někteří z nás nespí v peřinách na pokojích, ale radostně bivakují pod širým nebem ve spacáku. Připojuje s k nám Charlie, člověk, který je v Tunisku již asi 3 měsíce a na kole zde za tu dobu našlapal tisíce kilometrů.
Proč spát v hotelovém pokoji, když je tu taková parádní terasa?:-)
Ráno si dáváme volnou prohlídku města Sousse. Moc času na to není, přece jen jsme zážitkový a ne poznávací zájezd, takže se stíhá akorát starý klášter, jeho věže, tržiště a okolí. Já jdu s Martinou a Hankou směrem, kde se zdá, že tržiště končí, protože chceme nakouknout i do zapomenutých zákoutí mimo zónu centra. Na okraji zástavby, která sousedí s tržíštěm se nevyhneme přivítání do arabského světa obchodu. Každý nás zve do svého krámku, protože on má to nejlepší zboží, bez kterého se určitě neobejdeme a ještě k tomu za ty nejlepší ceny v okolí. Když človek vstoupí do krámku jen tak ze zvědavosti a první nabídku přejde s nezájmem, jsou mu trpělivě představovány další a další produkty. Jeden z obchodníků nám nejprve nabízí kvanta různých koberečků a když vidí, že s tímhle neuspěje, předává nás kolegovi, který to na nás zkouší s drobnými šperky, které nejprve oceńuje na 20 dinárů za kus, a jelikož se holky tváří dost nerozhodně, končíme na sumě 10 dinárů celkem za oba dva kousky.
To je holt místní klasika. Tunisané berou obchod s turisty nejen jako prostředek obživy, ale také jako koníček a údajně si tento způsob obchodování, hodně založený na přemlouvání a smlouvání s počáteční nabídkou až několikrát vyšší, než je finální cena, hodně uživají. A když do toho vložíte svého obchodního ducha a svou trpělivost, stane se to zábavou i pro Vás.
Úzké uličky za tržištěm už mají poněkud jinou atmosféru. Mnohé prvky mi připomínají Foglarova Stínadla. Nepravidelná a na první pohled chaotická směs úzkých ulic, zákoutí a různých odboček má své zvláštní kouzlo. Střídavě procházíme místa, která jsou využívána místními za účelem klábosení u kávy, čaje a vodní dýmky, a místa, která slouží jako malá tržiště pro turisty. Když už se chystáme, že se vrátíme zpátky k hotelu, zastavuje nás Tunisan, který tvrdí, že musíme jít s ním a že nám cosi zajímavého ukáže. Nakonec s ním prolezeme pár uliček, popisuje nám smysl obrázkového znamení na domech a ve finále samozřejmě končíme v malém krámku, kde se od nás čeká že si něco koupíme:-)
Odkazy:
Fofografie Sousse - 1. část,
Fofografie Sousse - 2. část
Kolem poledne se busem přesouváme do El Djem, třetího největšího kolosea na světě. Jelikož je několik měsíců po špičce turistické sezóny, je zde poměrně prázdno a tak prohlídka je hodně poklidná a pohodová. Cestou zpět k autobusu jsou někteří z nás doslova přepadeni zoufalou skupinkou obchodníků, kteří v tomto období nejsou asi moc ziskoví, a jejich styl prodeje bych nazval asi takhle: Já ti ukážu, co si ode mě koupíš a ty mi to pak zaplatíš. :-) Člověk si pak koupí nějakou drobnost za pár dinárů spíše proto, aby od nich měl pokoj, než proto, že by ji fakt chtěl koupit zrovna tady.
Odkaz:
Fofografie El Djem
Do Douz, velké palmové oázy na okraji Sahary, která je největší producentem datlí v zemi, se dostáváme večer Stavujeme se do restaurace na jídlo, kde si jako předkrm dávám pochutinu z harisy, dost ostrého druhu zdejší papriky, který mě po prvních soustech téměř sežehne na popel. Chuťově je to sice dobré, ale i kdyby se vám do guláše vysypala celá krabička ostrého koření, tak se tomuto pokrmu stejně nevyrovnáte. Chuť mi pak spraví kuskus, který tady dělají skvěle.
Tržiště v Douz
Přespáváme v místním hotýlku a druhý den dopoledne je vyhrazen na nákupy na tržišti, kde si pořizuji burnus a šéš (možná se to píše jinak, ale fakt nevím jak), arabské oblečení, vhodné do písečné pouště. Kolem poledne se stavujeme v muzeu Sahary, které však osobně hodnotím jako ne příliš zajímavou a až příliš povrchní expozici, a to především při srovnání s úžasným muzeem Arktidy, které jsem navštívil před půlrokem na Špicberkách. Na okraji oázy ještě shlédneme zakončení saharského festivalu, což je zde událost, na kterou se sjely tisíce lidí z celého okolí. Já osobně z toho stejně nic moc nevidím. Přišli jsme sem pozdě a ta nejlepší divácká místa už jsou dávno obsazena. Tak to po pár minutých vzdávám a jdu pozorovat dění na okraji tribuny.
Po ukončení festivalu nastává tolik očekávaný přesun terénním vozem do nitra pouště, poblíž místa, kde už na nás čekají velbloudi a beduíni. Jelikož nás cestuje celkem 45 Čechů, jsme rozdělení do tří malých skupinek, z nichž každá si následující 4 dny půjde svým vlastním směrem, svou vlastní cestou a vůbec se nepotkáme. Naši skupinku hned vtipně nazýváme "sdružení individuí", vycházeje z toho, že většinu osazenstva tvoří lidé, kteří se na zájezd přihlásili sólově. Jelikož se už trochu známe z cesty sem, je jasné, že tohle bude fakt dobrá parta
Zahaleni tmou brouzdáme pískem na místo našeho prvního tábořiště...
Kategorie Jižní Tunisko 2008/09 ,
Vyšlo 12.1.2009 , Přečteno: 1636 x
Sdílejte
článek na facebooku
SOUVISEJÍCÍ / PODOBNÉ ČLÁNKY:
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:
Jméno / přezdívka :
Nadpis komentáře:
Text komentáře:
|