Špicberky 2009 - arktický trek

Po loňské průzkumné akci s cestovkou na sever zeměkoule, jsem dal letos dohromady skupinku pěti lidí a vyrazili jsme do nejsevernějších oblastí světa na vlastní pěst trekovat arktickou tundrou. Akce započala začátkem července a v oblasti věčné zimy jsme pobyli téměř tři týdny.

Nepřetržitý sluneční svit nám umožnil udělat si vlastní denní režim na míru, který jsme začli aplikovat již první den. Jelikož jsme přileteli o půlnoci a unavení z cesty jsme spali až do poledne, pak nás čekalo ještě muzeum Arktidy, vypůjčení zbraně, střelnice a příprava na cestu, vyrazili jsme až kolem půlnoci a došli až na konec Advnetdalen, kde jsme kolem šesté ráno ulehli ke spánku, vstávalo se kolem druhé, a další dny už se tvořily podle terénu, situace a počasí. Většinou jsme chodivali spát brzy ráno, a vstávali nějak přes den, případně večer:-) V noci, repsektive v té "naší noci" jsme drželi medvědí hlídky, protože jsme se pohybovali v oblasti, kde existovala určitá pravděpodobnost, že nějaký lední medvěd zavítá. Aby to neznělo tak hrozivě, tak bych poznamenal, že většina ledních medvědů aktivně na člověka nezaútočí. Jde hlavně o hladové jedince.

Terén byl celkově náročnější záležitost. Kopce se daly jít jen na lehko bez batohu, výstupy nahoru byly exponované, plné sněhu, a často i neusazeného kamení, které se pod každým krokem pohybovalo. Proto jsme šli především skrze rozsáhlá údolí a sedla. Sedla byla kombinací kamenných úseků a tajících sněhů a téměř všechna údolí byla silně podmáčená a plná brodů. Některé brody šly přeskákat v botách, ale dobrou dvacítku ledovcových říček o teplotě 2 stupně celsia, hluboké místy nad kolena jsme brodili bosky nebo v sandálech. V jednom místě jsme šli kousek skoro mořem, protože ideální mělčina byla těsně za deltou:-). Malým peklem na závěr bylo brodění řečistě Colesdelvy, které jsme díky bažinám, proudu a hloubce krosili skoro hodinu. Podmáčený terén se hlavně v údoli Reindalen měnil v několikakilometrové úseky bažin, takže ač jsme šli po celkem rovinatých úsecích, pěkně jsme si mákli.

Počasí střídalo jasno s polojasnem a zataženou oblohou, pršelo pouhé tři hodiny (zato v tom nejnáročnějším úseku trasy), teplota většinou kolem pěti nad nulou, když jsme byli poblíž moře, přidával se místy nepříjemný studený vítr.

Prvních 9 dní jsme se pohybovali úplně mimo civilizaci. Bez mobilního signálu, oriantace pouze podle mapy, protože značení a turistické stezky na Špicberkách nejsou a zřejmě ani nikdy nebudou.

V ruské hornické osadě Barentsburg jsme si připadali jako v nějakém skanzenu socialismu. Město je sice volně přístupné cizincům - ačkoli se pohybujete vpodstatě na ruském území, nikdo po vás nechce pas ani vízum, nicméně pro jeho obyvatele je to zvenčí uzavřený prostor. V okruhu 60 kilometrů je jen nehostinná tundra a jediná spojka do Longyearbyenu je lodí nebo vrtulníkem. Peníze zde vůbec nemají, funguje zde elektronické oběživo, zvané "kredity".

Cesta z Barentburgu po pobřeží fjordu již byla pohodovkou. Třikrát jsme spali v malých chatkách, které zde slouží právě pro trekaře a jsou vždy otevřeny zdarma pro všechny příchozí. Vybaveny palandami, stolkem a kamny. V kamnech se topí buď naplaveným dřevem (na Špicberkách neroste ani jeden malý křak), nebo uhlím, což umožňuje geologické složení vrchních vrstev země a hlavně pozůstatky hromad uhlí, po někdejším černouhelném průmyslu.

Celkově akce vyšla naprosto parádně. Postupně budu zpracovávat fotografie a bude i cestopis. Vím, že se na Špicberky ještě vrátím, láká mě oblast Tempelfjorden a Sassenfjorden, oblast kolem Pyramiden a taky chci vidět polární záři :-)

Špicberky leží v oblasti cca 1300 kilometrů od severního pólu.



Trasa treku a vyznačení našich kempů. Celkem jsme zdolali 196 kilometrů (naměřeno GPSkou). To tečkované u campu #8 a #9 je výstup nalehko na Skavlefjlellet.

Kategorie Krátké zápisky , Vyšlo 6.8.2009 , Přečteno: 1485 x

Sdílejte článek na facebooku

SOUVISEJÍCÍ / PODOBNÉ ČLÁNKY:



KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:
Jméno / přezdívka :


Nadpis komentáře:


Text komentáře: