Z historie 5. Beskydských vrcholů (3.) - Každý další rok, posun o malý krok

Třetí díl krátkého shrnutí historie závodu 5. Beskydských vrcholů popisuje především svým způsobem zlomový pátý ročník v roce 2007 a také se dozvíte pár zajímavostí z ročníku šestého. Předchozí dva díly naleznete v souvisejících článcích - odkazy pod textem

Pátý ročník - Malenovice

Vrcholy: Smrk - Stolová - Lysá hora - Travný - Kykulka

Základna je tentokrát v Malenovicích, kde nám tamní starosta dává k dispozici část budovy s malou tělocvičnou, která se stává základním zázemím pro závodníky. Venku stavíme ještě velký stan, ale ten nakonec nebyl moc využit, především proto, že bylo hezky. My organizátoři máme dočasný azyl ve stanici dobrovolných hasičů. Rozšiřujeme počet dobrovolníků, kteří nám vypomáhají hlavně s registrací závodníků v pátek, pár hodin před závodem, kdy je na základně neskutečný frmol.

Jedná se jednoznačně nejlehčí ročník. Vybral jsem ty totiž ty nejvyšší vrcholy v okolí - Smrk, Stolová, Lysá, Travný - s myšlenkou, že závodníci se utahají neustálým překonáváním převýšení a adekvátně tomu jsem zkrátil i vzdálenost. Odhad byl špatný. Neutahali se. Došlo asi 70 ze 120 startujících týmů.

Tento rok závod zažívá jeden ze svých významný zlomů, na který jsme však nebyli zcela připraveni - poprvé se účastní české špičky amatérského orientačního běhu, a také Libor Uher, přemožitel K2. A to jsou veměs lidé, kteří dokážou běžet 100 kilometrů takřka v kuse. Závod probíhá defakto ve dvou liniích. V té první bojují závodníci s tratí a mezi sebou, druhá linie se nese ve znamení závodu organizačního týmu s Liborem Uhrem.

Zkusím popsat situaci v organizačním týmu: Ná základě výkonů závodníků v předchozích ročnících máme rozpočteny otevírací časy kontrol, protože trojku, čtyřku a pětku zajišťujeme ze základny. Když kolem jedné pomalu zalézám do spacáku s tím, že si dám tři až čtyři hodinky spánku, a pak se vyrazí na třetí kontrolu, ozývá se telefonicky dvojka.

"Copak máte nějaký problém? Je všechno v pořádku?", ptám se jich, stále nic netušíc, co nás čeká v následujících hodinách.
"Jsme v pořádku, jen hlásíme, že proběhly první dva týmy"
"Cože? To tam přiletěli?"
"Ne, oni rychle přiběhli a zase rychle odběhli"

Budím Dejva a Nikolu, zásobíme se čokoládami a Red Bully, které nám při nočním výstupu doslova zachraňují život. Šplháme se jak o život na vrchol Lysé hory. Dlouho jsem tudy našel, a vždy když povzbudivě prohlásím: "Už jsme skoro nahoře, tady to znám! Teď už se pujde jen po vrstevnici!", objeví se další nekonečný krpál nahoru. Na Dejvovi i Nikole je, hlavně v posledních fázích, vidět, že je tyhle situace fakt nemotivují :-) Nahoře čeká další šok. Ačkoli mělo být domluveno otevření předsíňky bufetu, je zamčeno. Někde něco selhalo. Máme všehovšudy dva spacáky, já jsem v kraťasech a teplota se motá někde kolem deseti nad nulou. První část hlídky je celkem tvrďárna.

Zrovna když si tipujeme, že Libor Uher tu může být tak za čtyřicet minut, a to ještě možná, kdyby hodně makal na doraz, objeví se v ohybu stezky dvě postavy... Nechápeme. Protože kontrola, určená pro Travný ještě spí na základně, ptáme se Libora, za jak dlouho tam bude. Kouká do mapy, a prý tak za dvě hodiny, je to jen dolů a zase nahoru. Okamžitě zalarmujeme základnu, ovšem po hodině, když se hlásí, že začínají stoupat nahoru na Travný, je jasné, že Libor tam bude před nimi. To bude nepřijemná situace...Dejva napadá spásný nápad. "Zavolej prosímtě Liborovi, ať trochu zvolní, že kontrola tam bude až kolem čtyř ráno."

Volám tedy Liborovi...
"Čau Libore, trochu nestíháme postavit kontrolu, mohli byste si dát tak půlhoďky pauzu, nebo zvolnit?"
"Jak pauzu? Co pauzu? Jak to myslíš zvolnit?", uzemní mě Libor.

Nakonec mu tedy sděluji, že kdyby nestihl kontrolu nahoře, tak je určitě potká cestou dolů. Libor nakonec proběhl celou trasu opravdu v rekordním čase a v době, kdy přicházel na základnu, ještě mnohé týmy zdolávaly Lysou horu se třetím vrcholem. Libor se stal věčnou legendou i pro nás, organizátory a od té doby vždy, když uvažujeme nad sestavením tratě, velmi často polemizujeme nad bodem "Jak rychle to asi uběhne Libor Uher?":-)

Libore, pokud se k tomuto článku někdy doklikáš, tak díky za ten adrenalin a zážitky, které jsi nám, organizátorům, tehda v Malenkách připravil.


Šestý ročník - Mosty u Jablunkova

Vrcholy: Gutský vršek - Travný - Čerčok - Gírová - Čantoryje

Jako základnu letos volíme sokolovnu s velkým sálem v Mostech u Jablunkova, která dokáže poskytnout skvělé zázemí pro téměř dvoustovku týmů, z nichž jen 13 je schopno zvládnout kompletně celou trasu.

Po zkušenostech z loňska vytváříme všechny kontroly nezávisle na základně a s dostatečnými časovými rezervami, aby nás zase čelo závodu neproháněnělo po horách, když to má být naopak:-). Čtyřka na Gírové je jen pět kilometrů od základny, takže ji supportujeme sami. Přesněji řečeno, padlo to na mě, protože jsme se dostali do menšího deficitu lidských zdrojů. Nahoru se mnou jde sice Pegu, ale jen jako doprovod, po půlhodině se zase stáhuje nazpět na základnu. Chvíli přes den tu pobývá Ria, ale po většinu času jsem zde sám. Kdyby furt nerušili ti závodníci, dalo by se tu fajn meditovat :-)

Symbolem letošního závodu se stává mnohými proklínaný, pro mnohé snad ani neexistující a mnohými šťastně po mnoha a mnoha hodinách nalezený Čerčok. Dnes již slavný vrchol, který se v oficiální trase objevil teprve dva týdny před startem závodu, když vytlačil svého orientačně lehčího souseda. Našel jsem ho, když jsem plánoval cykloprůzkum části trasy a díval jsem se do mapy, kudy se dostanu z Horní Lomné na hřeben. Do oka mi padl výškový bod, zvaný Čerčok, tak jsem tam nakonec vyrazil, podle mapy našel a pomocí GPS zaměřil. Myslím, že jsem byl první a možná i poslední člověk, který tento kopeček navštívil na kole. :-) Podobný orientační prvek tohoto typu mi v předchozích závodech hodně chyběl, takže jsem původně plánovaný 3 vrchol je o 2 kilometry posunut.

Účastní se opět větší množství sportovních amatérských špiček, a rozdíly ve výkonnosti již nabírají obřích rozměrů. Ve chvíli, kdy zapisuju první týmy na Gírové, pohybuje se několik desítek týmů stále ještě v oblasti Travného, což je přes odbočku na Čerčok dobrých třicet pět kilometrů daleko. V tomhle ohledu mě však velmi těší to, že spousta týmů už jde do závodu s tím, že umístění v první desítce je oblasti teoretického rozjímání a výhrou pro mě jě zdolání pátého, čtvrtého, třetího vrcholu v jakémkoliv čase a opravdu často dřou až do konce.

Bohužel se tento rok nic významného nezašmodrchalo, takže se nemůžu rozepsat jako u ročníku v Malenovicích. A blížící se ročník je připravován tak precizně (organizační tým se schází již od dubna), až mám strach, že z něj nebudu mít žádné adrenalinové zážitky:-)