Solné doly Solotvino - 370 metrů pod zemí

Ukrajinské Solotvino leží v Uherské nížině, na ukrajinsko-rumunských hranicích, asi dvě hodiny cesty z Užgorodu. Ukrajinci si oblast považují za lázeňské místo díky solným jezerům. Při svých cestách do pohoří Karpatského oblouku jsem se zde dvakrát zastavil, a ačkoliv jsem si koupání ve slané vodě, která může klidně konkurovat Mrtvému moři, také užil, mým hlavním cílem bylo dostat se pod zem. Pod zemí se zde totiž nacházejí obrovská solná ložiska, která mají někde i přes kilometr tloušťky. V Solotvině se těžila sůl již za Rakouska-Uherska, spousta strojního zařízení pochází ještě z dob první Československé republiky a po rozpadu Sovětského svazu zde již nikdo neinvestoval. Přesto doly fungují dodnes. Jedno z pater dolů dnes také funguje jako lázně se zaměřením na léčbu dýchacích cest.

Napoprvé, v roce 2005, se nám to nedaří, neboť na to jdeme ze špatné strany. Ředitel místních lázní nám nehodlá věnovat ani minutu času navíc. O dva roky později však míříme přímo mezi pracující horníky a tentokrát jsme úspěšní na sto procent.

Dostat se přímo do objektu dolu není nic složitého. Přes pozemek závodu lze volně procházet, oplocení zde není, objekty nikdo nehlídá a do mnoha nevyužívaných budov se lze bez problémů dostat. Uvnitř jsou tuny zrezivělého strojního zařízení, kaluže vody a oleje, pobořené cihlové zdi. Jako správný průzkumník a vystudovaný strojař, mám nutkání prozkoumat všechno blíže a do detailu, ale když se zaposlouchám do zvuků skřípající oceli, se kterou si kdesi v horních patrech panelové budovy pohrává vítr, dávám raději zpátečku.

Poblíž jedné z budov postává skupinka lidí, dle oblečení zjevně ukrajinských turistů, což je pro nás ujištění, že jsme na tom správném místě. Tedy u vstupu do podzemí. "Něrabotajet", odpovídá nám jeden z havířů na dotaz, za jak dlouho bychom se mohli svézt pod zem i my, a kývne směrem ke zrezivělé těžní věži, o které by člověk řekl, že ta už "něrabotajet" hezkých pár let. Jsme však ubezpečení, že technici usilovně pracují na opravě a za hodinu bude vše v pořádku. Nakonec čekáme hodiny dvě. Provázení turistů zákoutími solného dolu je neoficálním přivýdělkem pro zdejší zaměstnance, kteří, jak se dozvídáme později, zde pracují jen, když má podnik zrovna zakázku a to je pouze několikrát do roka. Když zakázka není, tak prostě jen chodí do práce. Výplaty dostávají sice pravidelně, ale zato s několikaměsíčním zpoždením a s jejich výší to taky není nijak slavné..

Jsme zde vpodstatě na černo a na vlastní zodpovědnost. Fasujeme každý jednu helmu a ti šťastnější, kteří si s sebou vzali vlastní čelovku, nebo jiný druh svítidla mají i světlo. Asi dvacet se nás naskládá do výtahové klece a ta se trhaným a nepravidelným pohybem spouští do hlubin. V tu chvíli se mi v mysli vybaví pohled na rzí prolezlou těžní věž, doprovázený vzpomínkou na novinové články, kde v počtu důlních neštěstí figuruje Ukrajina na jednom z prvních míst. "No co. Když se to tu pár let neutrhlo, tak se to snad neutrhne zrovna s námi".

Po několika minutách zastavujeme 370 metrů pod zemí, v nejspodnějším patře dolu. Z podzemního jezera na začátku patra neúnavně odčerpává vodu poněkud hlučné čerpadlo. To, co nás čeká za jezerem, které obcházíme po jeho břehu, však zcela předčí naše představy. Místo očekávaných úzkých chodeb a stísněného až klaustrofobického prostoru se následující desítky minut procházíme prostorným podzemním komplexem - uměle vyrubané dómy, vysoké několik desítek metrů jsou pospojované chodbami jejichž profilový rozměr lze počítat na metry. Zkouším odloupnout kousek soli ze stěny. Bez úspěchu. Sůl je tvrdá jako žula. Možná ještě tvrdší. V jednom dómu nás zaujme obdélníková díra v horním rohu, navazující na okraj stropu. Podle slov našeho průvodce, se tudy před mnoha lety, když otvírali tohle nejhlubší patro, prokousal důlní kombajn, vedle kterého stojíme, .

Hodina a půl ubíhá až nečekaně rychle a to i přesto, že v komplexu vlastně jen procházíme spoustu chodeb a prohlížíme si pár nečinně stojících důlnich strojů. U jednoho z důlních kombajnů si může každý z nás nabrat tolik soli, kolik unese. Během prohlídky nikdo kontroluje, zda je skupina stále celá a zběžná kontrola před výtahem se redukuje jen na strohé optání, "Nechybí nikdo?". Nikdo se neozývá, tak se opět těsnáme do rozvrzané klece důlního výtahu, a těžní věž, kdesi 300 metrů nad námi, nás vytahuje zpět na denní světlo.

Zrezivělé težní věže, budovy na spadnutí. Ale funguje to...:-) srpen 2005, Solotvino, Ukrajina

Další fotografie budou k vidění zítra