Noc s mafiánem

Tahle příhoda se udála v létě roku 2002, při mé první návštěvě Ukrajiny, takže je to hodně archívní kousek. Ale řadí se k těm, na které se jentak nezapomíná. Scházeli jsme z hor, potřebovali jsme se dostat do civiizace a hned na konci údolí jsme stopli nákladní auto, vezoucí konve mléka z horských salaší, které nás svezlo až do vesničky Kosovskaja Poljana...

Po dvou hodinách jízdy po rozbité lesní cestě, vedoucí podél potoka míjíme první kvetoucí zahrádky a malé domky podhorské vesnice. Den již pokročil, slunce se tlačí hodně na západ a my začínáme přemýšlet, kde dnes přespíme. Při pohostinosti podhorských ukrajinců trochu tušíme, že to bude někde u místních. Projíždíme kolem pěkného patrového domku, který je, svou velikostí, v tomhle chudém kraji spíše ojediňělým úkazem. Ten nás však nezaujme tolik, jako před ním stojící tmavě zelená Oktávka. Má totiž na zadním okýnku CZ, a světě div se - ostravskou poznávací značku. "Ty vole češi! A z Ostravy!", vykřikne kdosi z nás. Na návsi nákladní auto zastavuje, aby se mohla vyložit část mléčného nákladu a my se při té přiležitosti loučíme s řidičem, který je viditelně trošku překvapený, kam tak rychle najednou mizíme.

Vracíme se párset metrů nazpět. Kolem auta nyní obletují dva chlapíci s hadrem a kbelíkem zpěněné vody, snažící se pečlivě vyleštit i tu sebemenší skvrnku. Zprvu se domníváme, že se jedná o nějaké pomocníky, ale když zapředeme rozhovor, vychází najevo, že stojíme před majitelem nejen domku a tohoto auta, ale také další Oktávky, která stojí ve dvoře, vedle ojetého džípu. Chlapík má kolem třiceti, jmenuje se Viťa, pracuje v Ostravě, a když se dozvídá, že my pocházíme ze stejného místa, nabízí, že u něj můžeme přespat. Zatím ať si dáme dvě pivka v malé komorní hospůdce, které přiléhá k domku a zřejmě i ta je součástí majetku, jehož hodnota je na poměry zdejšího kraje zcela mimo možnosti běžného ukrajince.

Dáváme si pivečko, a po půlhodině přichází Víťa, aby nám ukázal kde budeme spát. Jdu tedy s Hubertem na průzkum našeho dnešního noclehu. "My máme stany, spacáky, přespíme klidně pod stanem, nebo pod šírákem na zahradě", povídáme našemu hostiteli. Ten však o tom nechce ani slyšet a už nám ukazuje spodní patro domku. To horní je ještě ve výstavbě. "Tu je chodba, tu si dejte batohy, tady kuchyně. už jsem mluvil s mamkou, ona vám tu přinese večeři. Tady je jeden pokoj, a tady druhý pokoj", ukazuje do místností s postelemi, a povlečením. Tak to je drsné. Čtrnáct dní spíme někde v horách na karimatkách a teď takový hotel... Přesouváme se tedy do našeho nocležiště a za chvíli je servírována večeře. Chleba, rajčata, okurky, papričky, kus sýra. Tady se jí zdravě. Když jsme po jídle a zrovna si říkáme jak jsme se krásně najedli, otevírají se dveře a opět přichází matka našeho hostitele se slovy "Tak vám nesu tu večeři". "Uff !!" V hrncích se skrývá voňavé jehněčí masíčko, moc dobrá omáčka a brambory. Dnešek se zdá být plný překvapení.

Jelikož se nacházíme na Ukrajině, druhý chod večeře se již prolíná s třetím chodem, to jest s vodkou. Dáváme se s Víťou hlouběji do řeči. Má o Čechách až neuvěřitelný přehled, jak už nám řekl odpoledne, pracuje v Ostravě. Když se ho ptáme co a kde vlastně dělá, tak je jeho odpovědí: "Zajišťuji našim lidem práci na stavbách a v zemědělství". Vzhledem k viditelně nadstandardním majetkovým poměrům jsme něco podobného tušili, a nyní je to již jasné. Náš hostitel je skutečný ukrajinský mafián, který se zabývá pololegálním zprostředkováním práce pro své spoluobčany a inkasuje za to tučné provize. Docela dobře si povídáme a tak nás zve do své oblíbené hospůdky na druhém konci vesnice. Pavel už to nedává, a jde spát, takže jdeme jen ve čtyřech. Vlastně jedeme. Tenhle člověk, který vypil během hodiny asi litr vodky, a kdoví kolik piv ještě předtím, jezdí do hospody a zpátky zásadně Oktávkou (ráno jsme zjistili, že ta trochu otřískaná je zřejmě využívaná na trochu méně opatrné jízdy tohoto typu a ta druhá na solidnější přesuny). Kolem jedné hodiny se vracíme zpátky, protože Víťa má o půl třetí ráno nějaké "důležité obchodní jednání" v Rachivě, za což se nám velmi omlouvá. My jsme spíše rádi, protože držet krok s ukrajincem, který alkohol zřejmě rozkládá na vodu hned v žaludku, to se vážně nedá.

Ráno nás čeká snídaně, loučení a jsou nám nabídnuty hrušky na cestu z košatého stromu, rostoucího na dvoře. Pavel zdvořile sbírá pod stromem. "Vem si žebřík a vylez si na strom", pokřikuje po něm ukrajinsky Viťova matka. "Vylez si až nahoru, tam jsou nejlepší!", popohání jej neustále. Přemýšlím, zda bychom se s takovouhle pohostinností mohli setkat někde u nás... Víťa nás pak veze do sousední obce, která leží na hlavním tahu a projíždějí zde autobusy do Mukačeva. Cestou potkáváme policejní auto, s jehož osádkou si přátelsky vymění pár slov, viditelně se dobře znají. Na zaprášeném autobusovém nádražíčku se loučíme. Zase o jeden neopakovatelný zážitek bohatší.