Rysí stezkou na prvním sněhu

Je poledne a my díky drobné nepozornosti odbočujeme na lesní cestu, o které netušíme, kam vlastně vede. Chtěli jsme totiž odbočit  až o pár metrů dál, ale je tu celkem čistý, neprošlapaný sníh, tak si říkám, proč nejít tudy? Události následujících hodin ukazují, k čemu všemu nám dopomohla tahle drobná náhoda. V ohybu lesní cesty totiž křižujeme přesně to, za čím se trmácíme celé dlouhé zimy po Beskydech.


První stopy jsou sice lehce natáté a následně zmrzlé, nejsem si zpočátku příliš jistý některými detaily. Hlavně není pořádně vidět tvar patního mozolu. K určení původce stopy tedy používám ověřenou metodu, kterou jsem nazval "najdi psa", tedy snažím se ve stopách a stopní dráze najít cokoli psího. Nedaří se, a po průzkumu dalších stop, které jsou již zřetelnější, je jasné, že tohle je rys a nikdo jiný.

Tohle je jasný rys.
Oblouček dovnitř patního mozolu, drápy zatažené, krajní prsty oválné a jeden z předních prstů malinko delší

První část stopovačky by se dala zhodnotit ve stylu "nic zvláštního se nestalo", tedy až na klasické rysí procházky po kládách a naši radost, že se podařilo tuto kočkovitou šelmu nalézt hned na prvním sněhu. Během sezóny se totiž stává, že na stopy několik pochůzek vůbec nenarazíte a chce to trpělivost. Po několikastech metrech se rys stáčí z vrstevnice a táhne nás lesem dolů, do míst, kde nakonec není žádný sníh, což většinou znamená konec stopovačky. Protože jsem však již rysy v minulosti několikrát stopoval a dokážu se, tedy alespoň částečně, vcítít do jejich uvažování při pohybu terénem, zkouším odhadovat, kudy šelma pokračovala dále a nakonec se můj tip ukazuje jako velmi přesný a my přecházíme údolí na protější kopec.

Různé klády, ty mají rysáci rádi. A co vaše kočka?:-)

Louka. Zase se nám ztratil. Jdu se podívat ještě dále do lesa, kde předpokládám jeho další pohyb a nakonec se  rozhoduji že to odpískáme. Chystám se zavolat Tomovi nebo Pepči, ať se stáhnou dolů ke mě, když v tom mi pípne SMS s textem "Máme stopu na louce!". Rychlostí běžícího rysa se přesunuji zpět.  Přes louku a skrze lesík nás rys táhne opět výše na  lesní cestu. V tuto chvíli rozsvěcujeme čelovky, je jasné, že tahle záležitost se protáhne do hluboké tmy. Na cestě nacházíme asi nejlepší stopy dne, které se rozhodujeme odlít. Pepča jde dolů k potoku pro vodu já s Tomem zjišťujeme kudy nás rysák povede nyní. Samozřejmě, že nahoru, jak jinak. Během odlévání stop konzultuji telefonicky s Dajou další postup, protože se domnívám, že stopy míří z území, kam má zítra namířeno.


Na základě telefonátu s Dajou necháváme stopy v klidu tuhnout, dáváme rysákovi ještě delší náskok, než má (odhad je 12 hodin) a vracíme se zkratkou k místu nálezu stop, abychom si ověřili, odkud vlastně přišel. V této části článku bych rád zmínil skutečnost, že našim cílem není rysa dostihnout a vidět, ale především zdokumentovat jeho chování při pohybu terénem a případně odebrat  biologické vzorky (trus, srst). Blízké setkání by bylo určitě neopakovatelným zážitkem, avšak pro plachého a ostražitého rysa není setkání s člověkem něčím, po čem by zrovna toužil. Osobně si myslím, že rysa by měl člověk spatřít až když se "rozhodne rys" a nikoli se jej snažit za každou cenu dohnat. Měla by to být být odměna a ne cíl.


Kratší cestou, mimo les, se vracíme zpět na místo, kde jsme nalezli první stopy. Cesta proti stopě je velmi krátká - stopy se totiž velmi brzy ztrácí, což nám ovšem vůbec nevadí, neboť důvod ztráty stopy je pro nás zároveň cenným nálezem. Podle slehnutého a pošlapaného sněhu na pařezu je jasné, že zde rysák delší dobu odpočival, možná i nocoval. Také jeho příchozí stopy jsou navíc dosti neznatelné. Na slehnutém sněhu díky tomu nacházíme větší množství (obvykle se totiž najde jen jeden, někde na kmeni, kde se rys otřel) rysích chlupů, které dobrých deset minut dolujeme, neboť jsou přimrzlé ke sněhové vrstvě. Dvě hodiny, které jsme strávili návratem na počátek, rozhodně nebyly ztracené.

Rysí odpočívka

Vracíme se k odlitkům, vyloupáváme je ze sněhu a míříme si to nahoru po stopách. Rys obchází po loukách několik samot. Ač se pohybuje v blízkosti lidských staveb, je vidět, že si přece jen udržuje bezpečný odstup a jednu z nich dokonce obchází jemným, ač znatelným obloučkem, využívajíc úkryty za smrčky. A kousek výše však na nás nachystal  past. Na vytátém terénu dělá odbočku doleva, čímž nás stahuje na stezku beze sněhu. Nezbývá,než po ní pokračovat dál, až k další horské samotě a doufat, že někde narazíme na pokračování stopní dráhy. Dva osamocené domy, mezi nimiž je ponurý dvorek, vypadají za svitu měsice jako vystřižené z hororu. Pročesáváme louku i její okolí, bohužel bez úspěchu. Vracíme se tedy zpět k poslední stopě a po důkladném průzkumu zjištujeme, že ona odbočka doprava byl chyták. Rysák šel nakonec stále rovně a jeho stopy nacházíme až pár metrů za pěšínou. Zajímalo by mě, jestli tohle udělal rys vědomě, aby zmátl případné pronásledovatele, anebo to byla jen náhoda.


Další cesta se dá popsat několika slovy: Houštiny, pichláky, svahem nahoru a zase dolů, klička doprava a zase doleva. Oblast, kterou šelma prošla za pár minut, my zdoláváme půl hodiny, a to sem nepočítám  předchozí hledání. Rysa je tedy nemožné tímto způsobem dostihnout a není se tedy třeba obávát, že bychom šelmu plašili a stresovali, čímž zároveň odpovídám pár známým, kteří se mě na tohle již párkrát ptali.

Rysí pozorovatelna téměř dva metry nad zemí

Vytasené rysí drápy moc často k vidění nejsou

Další překvapení nás čeká v podobě pokrouceného stromu, který rys použil jako pozorovatelnu. Jak je vidět z fotografie, rys si vylezl až do dvoumetrové výšky, kde chvíli pobyl a následně seskočil dolů. Tohle jsem v terénu ještě neviděl.. Anavíc je  zde  otisk stopy společně se zřetelně vytasenými drápy, což je také ve své podstatě unikátním nálezem. Rys je kočkovitá šelma a při chůzi má drápy zataženy. Rysák nás následně táhne nahoru až na kopec a po hřebínku. Zde také objevujeme rysí trus, jehož vzorky odebíráme. Poslouží pro potravní analýzu a analýzu DNA.

Stopy vedou opět svahem dolů a v některých místech vidíme, že máme před sebou skutečně hravé zvíře. Když je někde nějaký spadlý strom s větvemi, rysák si ho celý proleze a prozkoumá, nejlépe z několika stran, čímž nás vždycky celkem dost zmate a my čtvrt hodiny hledáme kudy vlastně šel dál. Sníh, kterého je zde stále méně, nám v tom přílíš nepomáhá. Stopovat se dá ještě kousek přes starý, zarostlý polom a pak se nám stopy definitivně ztrácejí ve smrkových houštinách. Možná na začátku stopování bychom ještě prolezli oblast podrobněji (odněkud z toho houští musí jít stopy ven), ale když jste 12 hodin v terénu, máte za sebou podle GPS přes 40 kilometrů a  jste o půl jedenácté večer stále hluboko v horách, kde teplota balancuje lehce pod nulou, tak se na to díváte trochu jinak. Ostatně, jak jsem již zmiňoval v článku, našim cílem není rysa vidět, ale nasbírat či zdokumentovat co největší množství pobytových znaků, což se nám dnes povedlo naprosto ukázkově.