Špicberky 2009 - fotografie

Poslední úsek našeho treku arktickými Špicberky vede kolem trosek železniční spojky mezi těžební oblastí Grumantbyen a osadou Colesbukta. Následně stoupáme nahoru do sedla nad údolí Bjorndálen, dáváme si poslední dva malé brody a po 16 dnech se západním okrajem Longyearbyenu vracím zpět do civilizace. Poslední camp zřizujeme při ústí údolí Bjorndalen s krásným výhledem na Isfjorden.

Přečíst celý článek >>

Osada Colesbukta si zaslouží vlastní fotogalerii. Jedná se o opuštěnou industriální oblast, která zajišťovala zpracování černého uhlí, vyteženého v Grumantbyenu a jeho naložení na nákladní lodě.

Přečíst celý článek >>

Pokračujeme dál na východ, tentokrát je to poměrně krátký přesun, podél pobřeží zálivu Colesbukta, ve kterém leží velmi zachovalé zbytky opuštěné ruské těžební oblasti. A taky nejnáročnější brod celé akce.

Přečíst celý článek >>

Nabíráme přímý kurs Longyearbyen, od kterého jsme vzdáleni ještě několik dní chůze. Dnes nás čeká Nordhallet, oblast na jižním pobřeží fjordu Isfjorden. Počasí je všeljaké, nad mořem je polojasno, na pevnině zataženo. Krajina je zde nejjednotvárnější, jakou jsme na celém treku zažili, takže jediným oživením dneška je několik větších brodů, které ale stojí za to.

Přečíst celý článek >>

Návštěva krytého bazénu v Barentburgu je zážitek sám o sobě, takže jsem pro něj vyhradil zvláštní článek. Fotky jsou spíše dokumentační, nebylo ideální světlo a kvůli slané vodě jsem s foťákem kolem bazénu raději taky moc neposkakoval. Ovšem myslím, že ty obrázky prostě musíte vidět.

Přečíst celý článek >>

Ruská hornická osada Barentsburg je jedinou výspou civilizace, kterou na našem treku křižujeme. Dodnes se zde těží uhlí a populace čítá zhruba 800 obyvatel, povětšinou celé rodiny i s dětmi. Ačkoliv jsme věděli, do čeho jdeme, skutečnost předčila naše očekávání.

Přečíst celý článek >>

Zdoláváme 20 kilometrů dlouhé údolí Grondalen až k pobřeží fjordu Gronfjorden. Údolí je poměrně jednotvárné, nejsou zde žádné pořádné brody, ani jiné severské atrakce, takže prostě jen jdeme, jdeme a jdeme. A na pobřeží fjordu děláme konečně pořádný oheň:-)

Přečíst celý článek >>

Na míste campu 8 / 9 trávíme dvě noci, abychom si dali pauzu, protože už makáme naplno více než týden v kuse. Některým z nás - mě a Broňkovi to ale přesto nestačí a tak si dáváme výstup na blízký kopeček Skavlefjellet (769 metrů). Výstup a následná cesta dolů znamená témeř petihodinovou akci, ve výšších partiích spojenou s broděním po kolena ve sněhu ale výhledy na všechny strany stojí za tu námahu.

Přečíst celý článek >>

Symbolicky na sedle, které tvoří přelom mezi údolím Berzeliusdalen a Grondalen, se během hodiny radikálně láme počasí. Po téměř čtyřech dnech extrému se opět radujeme ze sluníčka, jasné oblohy a nádherných krajinek.

Přečíst celý článek >>

Údolí Berzeliusdalen má pro nás připravenu nízkou oblačnost a pořádnou kosu k tomu. Tahle část je nejmrazivějším trekem celé akce. Ačkoli vůbec nebrodíme, opět jsme posouváme hranice své výdrže až na samý okraj. Nízká oblačnost působí lehce depresivně a místy si připadáme jako Frodo na cestě do Mordoru. Údolí jdeme den a půl, kemp stavíme zhruba ve dvou třetinách cesty, jsme dost prokřehlí a dvouhodinové "medvědí hlídky" nejsou vůbec nic přijemného.

Přečíst celý článek >>

Pod horou Kolfjellet, na severním pobřeží fjordu Van Mijenfjorden leží Camp Morton. Jedná se o pozůstatky zařízení černouhelného dolu který zde provozoval norský obchodník Ivar Stenehjem kolem roku 1905. Jakmile se těžba ukázala jako neekonomická, byla oblast opuštěna a zařízení ponecháno svému osudu. Torza strojních zařízení, dvě dřevěné budovy a trosky železniční spojky zde leží dodnes.

Přečíst celý článek >>

Rovina, na mapě nazývána Vengsletta, se pro nás stává bitvou o každý metr. Potřebujeme se dostat od úpatí hor a k pobřeží fjordu Van Mijenfjorden a jediná možnost je překonání téměř osmi kilometrů, tvořených sítí rozvodněných ledovcových říček, silně podmáčeného terénu, který místy přechází v bažiny, plné lepkavého jílu.

Přečíst celý článek >>

Údolí Reindalen je obrovské údolí na jihu Nordenskjold land, které měří několik desítek kilometrů cesta od jeho začátku až po ústí do moře trvá několik dní. Může zato především extrémně náročný terén, který je tvořen bažinami, kamenitými úseky a spoustou brodů ledovcových říček, které nelze překonat jinak, než skrze ledovou vodu.

Přečíst celý článek >>

Pokračujeme skrze údolíčko Tverrdalen, které tvoří asi desetikilometrovou spojnici mezi sedlem Bolterskaret a obrovským jižním údolím Reindalen. Počasí nám stále přeje, sluníčko, jasno, skoro žádný větřík, terén celkem v pohodě. Z hlediska vývoje v následujících dnech bych nazval tuto část treku jako klid před bouří.

Přečíst celý článek >>

Náš trek zahajujeme v jednom z mnoha bočních údolíček, zhruba v polovině 30 km dlouhého údolí Adventdalen. Údolí nese název Bolterdalen a spolu se sedlem Bolterskaret a na něj navazujícím údolím Tverrdalen tvoři spojku do obrovského údolí Reindalen na jihu Nordenskjold Land.

Přečíst celý článek >>

Špicberky jsme navštívili v době, kdy se arktické jaro přelamovalo do léta - protože od října do května je všude sníh, jsou zbývající tři roční období stěstnána do 4 měsíců. Proto je tento článek malou květinovou sérií s jedním lišejníkem navíc. Bohužel nejsem botanik a není v mých silách najít názvy těchto severských rostlin.

Přečíst celý článek >>

Na souostroví Špicberky žije okolo 4000 medvědů, což je dvakrát více, než lidí. Medvědi se zdržují především v severní, severovýchodní a východní části souostroví, přesto se několikrát ročně stává, že jich pár zabloudí i do okolí západní NordenskjoldLand.

Přečíst celý článek >>

Fotografie z nejsevernějšího města na světě - Longyearbyenu jste mohli na tomto blogu shlédnout už loni. Letos jsem ve městě také fotil, proto přináším pár fotek z jiných míst, z jiných úhlů, jiných objektů.

Přečíst celý článek >>

Pokud přistáváte na Špicberkách za jasného počasí, čeká Vás parádní podívaná na celou jižní část souostroví, která je i v létě z větší části pokryta sněhem a ledovci.

Přečíst celý článek >>