Zrána potkáváme tři čechy, kteří rovněž scházejí dolů z pohoří. Jdeme však společně jen kilometr k lesní křižovatce. Jeden z nich si totiž chce údolní úzkokolejku, která už tam ovšem dávno není (byl jsem v tom údolí před 3 lety), ovšem ten člověk se nedá přesvědčit. Loučíme se a pokračujeme dále na sever.

Přečíst celý článek >>

Do odjezdu vlaku zbývají 3 hodinky, a tak v pohodě stíháme dokoupit potraviny v centru Rachiva. Rachiv je jediné městečko východní části Podkarpatské Rusi a v obchodech tu je všeho dostatek. V jedné ulici dokonce objevuji internetovou kavárnu, takže si tam odskočím napsat krátký příspěvek do blogu.:o) Odpoledne se vlakem přesouváme na sever do vesnice Kvasy. Dvacetikilometrovou vzdáleností po velmi špatných kolejích se vlak vleče takřka půl hodiny.

Přečíst celý článek >>

Odpočinek byl více než osvěžující, jelikož jsme spali pod širákem. Nemáme chleba a ani netušíme v kolik jede z Luhů autobus do Rachivu, a proto se moc nezdržujeme. Po lesní cestě projíždí směrem do hor skříňový náklaďák, a když jsme téměř sbaleni, vrací se zpět. Na poslední chvíli ho stopujeme, ovšem dozvídáme se, že jede jen kilometr. No aspoň něco. Lezeme do zadní části vozu. Uvnitř to vypadá jako po výbuchu granátu. Podlaha je na mnoha místech děravá nebo prožraná rzí, sedačky jsou vytrženy kdoví odkud a některé ani nejsou připevněny. S tím vším ostře kontrastuje moderní motorová pila značky Husquarna.

Přečíst celý článek >>

Probouzíme do azurově modré oblohy, která se pozvolna mění ve sluneční peklo a ačkoli se pohybujeme na úrovni dvatisíce metrů nad mořem, může být tak 30 stupňů. Turkul obcházíme po vrstevnici a míříme rovnou k malému plesu, jednomu z mála míst, kde se dá v tomhle počasí osvěžit. Pleso je docela hluboké, dá se v něm i plavat, což s radostí využíváme. Kolem druhé hodiny, když už sluneční žár začíná polevovat pokračujeme hřebenovkou.

Přečíst celý článek >>

Hned zrána projíždí po nedaleké lesní cestě dva Kamazy, jejichž korby jsou plné ukrajinských turistů. Dáváme si horskou koupel ve studené říčce a vyrážíme také na cestu, ovšem po svých. Brzy přicházíme do malé osady Kozmišček kterou tvoří několik notně zchátralých budov, ty v tom lepším stavu jsou obydlené. Nad osadou se tyčí třípatrové torzo rozestavěné turbázy, která už nikdy nebude dokončena. Nechybí zde ani malé stanoviště Kamazů, které bez váhání pojmenováváme "Kamaz station":o). Odsud už jde každý pěšky.

Přečíst celý článek >>

Před třetí hodinou přijíždíme do Rachivu. Malé autobusové nádraží, těsně vedle něj nádražní budova a koleje. Jediná volná maršutka do Jasině je víc než přeplněná. Bez šance. Podél kolejí stojí skupinky lidí. Přicházíme k pánovi s malými vnuky, který s námi jel z Solotviny.
"Dobry děn. Pojedět zděs pajezd na Jasiňu i na Lazešinu?", ptáme se krkolomnou ukrajinštinou.
"Můžete mluvit česky, já jsem u Vás 20 roků pracoval", vypálí na nás chlapík pohotově.

Přečíst celý článek >>

Cestou do 120 kilometrů vzdálené Solotviny dostáváme masáž ukrajinskými disco rytmy, které se neunávně valí z malých repráků. Sotva vystoupíme je nám nabízeno ubytování. Deset hřiven na osobu je slušná částka a vzhledem k tomu, že se chceme po oblasti nalehko projít, tak přijmáme. Jsme ubytování v pokoji pěkného rodinného domku, který obývají dva starší lidé a jejich dcera s malými dětmi.

Přečíst celý článek >>

Čekám na své parťáky na Svinově. Tentokrát to bude akce tří Petrů:o) Vlak jede o půl třetí, sraz máme ve dvě a je právě půlnoc. Uchyluji se do jediné čekárny nádražní budovy, která je momentálně prakticky mimo provoz z důvodu rekonstrukce. Čekárna připomíná doby komunismu, ale na spaní je to super. Asi vypadám dost přesvědčivě, protože mě policie pokládá za bezdomovce.

Přečíst celý článek >>